Zamyšlení

[Blanka]

Narazila jsem při procházení archívu na článeček o sebevraždě. Vyvolal ve mně vzpomínky na dobu před devíti lety. To mi zčernal celý svět. Bylo mi hrozně uplně nejvíc, protože život s alkoholem byl děsivý a bez něho ještě děsivější. Byla jsem absolutní troska fyzicky i duševně.Nezáleželo mi na nikom a na ničem. Postupně jsem stratila všechny kamarádky, přátele, přišla jsem o práci i o rodinu a téměř i o své děti. Jenomže alkoholikovi se marně říká nepij, chce to vůli, jenže ta už dávno nebyla, jenom černý děsivý myšlenky a touha to konečně skoncovat. Skutečně jsem už nevěděla jak dál a po jedné z mnoha hádek, jsem se opila tak, že jsem neuvažovala už o ničem, mozek byl prázdný a koupal se v alkoholu a výsměšně na mně řval : " Jsi neschopná mrcha, troska a ubožák, nikdo tě nechce a nejsi k ničemu. Tak to konečně udělej!!!!! ". Všechno se ve mně rvalo a bojovalo, abych nakonec ten boj prohrála. V záchvatu hněvu jsem roztřískala snad úplně všechno a jeden ze střepů mi projel žíly........
Brečela jsem, rudá krev z rány mi kapala na šaty a mísila se se slzami, které nešly zastavit. Pomalu jsem se rozplývala v tom slzavém údolí, až mně přikryla milosrdná tma nevědomí........
Když jsem se probudila, skláněla se nade mnou moje dcera a starostlivě mi zavazovala rány. Byla to právě ona,která mně přivedla z říše stínů zpět.
To byla ta poslední kapka v mojem alkoholickém životě. Hrozba ztráty mých dětí mně vyděsila tak, že jsem souhlasila s následnou léčbou. A ani si nepřejte vědět, jak těžký pro mně bylo si přiznat, že život s alkoholem už nezvládám a chci se léčit. Ale to už byla jiná kapitola.
Chtěla jsem jen říci, že jsem po své osobní zkušenosti přehodnotila sebevražedné pokusy takových to lidí. Pokud nepočítám pokusy demonstrativní, které mají za úkol jen vystrašit a přinutit okolí k činnosti. Dnes totiž vím, že k tomu, aby se člověk pokusil o něco takového, musí být už ve stavu absolutní zoufalosti a beznaděje, ve stavu, kdy mozek a celá nervová soustva křičí bolestí a mysl je definitivně psychicky rozvrácena. Troufám si říct, že jde o ůplné zatmění mysli. Psychiatr by asi řekl, že jde o psychopatické a suicidní jednání, vyvolané extrémními psychickými a fyzickými okolnostmi, převážně rodinné krize, rozvraty pracovní a vztahové a spousta dalších činitelů, které se na sebe nabalují.
Dnes mohu jen děkovak bohu, že jsem to přežila a dne s jsem štastná za každý nový prožitý den, protože vím, žeživot jemoc krátký na to, aby ho prochlastala jako troska, a příliš cenný na to, abych z něho promarnila byť i jen jeden jediný den.