Blanka's Page

V Česku se pití stává stále větším a větším problémem. Skoro pětina dospělých Čechů, což jsou dva miliony lidí, pije rizikově, čímž mohou snadno sklouznout do závislosti, kdy už se jim pomocí vlastní vůle nepodaří přestat pít. A většina to o sobě neví.

Závislých lidí je prý v Česku kolem dvou set tisíc. "Na alkohol jako na drogu se trochu pozapomnělo a pozornost se věnovala v předchozích letech hlavně nelegálním drogám," komentuje výsledky výzkumu psychiatr Ladislav Csémy.

Lidé, kteří mají s alkoholem problém, se nejčastěji obracejí pro radu do ordinací praktických lékařů, kteří na ně však nemají dostatek času, ani pořádně nevědí, jak se závislými zacházet. Protialkoholních poraden je totiž kritický nedostatek. Podle členů vládní protidrogové rady by takovéto poradny měly provozovat neziskové organizace motivované granty – jakási obdoba kontaktních center pro narkomany.

Do jakého stadia závislosti konzument alkoholu dospěl a kdo už je rizikový, poznají lékaři podle určitých kritérií. "I dvě dvanáctky denně jsou moc," vysvětluje Petr Popov z oddělení pro léčbu závislostí v pražské Všeobecné fakultní nemocnici. Mezi projevy závislosti patří například ztráta vůle nepít, zanedbávání koníčků či ztráta sebekontroly v opilosti.

Lékaři nemají přesně zmapované, kolik lidí se v Česku upije k smrti, nebo zemře následkem úrazu v opilosti. Podle Petra Popova jich budou řádově desetitisíce. Pro srovnání: nelegálními drogami se předávkovalo v roce 2006 celkem 212 narkomanů.

Osoba závislá musí v první řadě překonat pocit obrovské ztráty, že se toho, co ji doposud naplňovalo a uspokojovalo, musí vzdát, chce-li důstojně žít dál. Jinými slovy: člověk musí kapitulovat, aby se osvobodil.

Jenže proč je pro nás, lidské bytosti, proces vzdání se tak obtížný? Proč musí tolik lidí kolikrát dopadnout až na samé dno (nemyslím tím dno společnosti, ale dno osobnosti), než dokáže přijmout porážku?

Vzdát se něčeho totiž vyžaduje změnu naší identity, našeho já, našich navyklých způsobů chování, jednání, vnímání. Vynořuje se v nás obrovský strach, protože se po nás chce, abychom opustili to staré, jisté, nám dobře známé (přestože mnohdy nevyhovující a neuspokojující) a vydali se do krajin nových, neprozkoumaných a naším egem tedy chápaných jako nebezpečné.